Newsletter
Biz & Tech #9

AI, které rozumí jeden člověk, nebo nikdo

AI ve firmě neselže na modelu, ale na tom, že jí rozumí jeden člověk, nebo nerozumí nikdo.

V obou případech je to stejný účet. Platíte za znalost, kterou nikdo nepředal dál. Tohle číslo ukazuje, jak ten účet uvidíte dřív, než přijde k proplacení.


V jednom engineeringovém týmu se AI používala, ale mlčelo se o tom. Vznikl vzorec „použiju AI, ale neřeknu to nikomu“. Když se pak podívali, co za tu dobu narostlo, našli kolem 170 skillů na jednu jedinou věc, komunikaci s Jirou.

Sto sedmdesát řešení, jeden úkol. To je sto šedesát devět verzí, které nemusely vzniknout. A hlavně o kterých nikdo nevěděl.

To je jeden konec problému. Znalost je rozprášená na tolik kousků, že ji nikdo nesešije dohromady. Druhý konec je opačný a stejně drahý. Tam, kde je 70 % kódu napsané AI, drží celek pohromadě představa v hlavě jednoho člověka, který u toho byl. Zeptejte se, kdo ho zvedne, až to jednou v produkci spadne.

Tři řádky a jedno jméno ke každému

Vezměte papír a napište pod sebe tři věci, které vám dnes ve firmě AI dělá. Jeden skill, jednoho nasazeného agenta, jeden kus kódu.

Ke každému řádku připište jméno člověka, který to převezme, když autor zítra nepřijde. Platí dvě pravidla. Nesmí to být ten, kdo to postavil, a u každého řádku musí stát jiné jméno.

Zabere to pět minut. Těžké na tom není přemýšlení, ale to psaní.

Co na tom papíře obvykle stojí

U prvního řádku jméno vznikne. U druhého se opakuje to samé. U třetího zůstane prázdno, nebo tam někdo napíše celý tým, což je totéž jako nikdo.

Prázdná kolonka má dvě různé příčiny a obě stojí stejně.

Někdy je ta věc srostlá s jedním člověkem tak pevně, že ji nikdo jiný nezvedne. To poznají i zvenku. Zákazník ve výběrovém řízení dokáže sám ukázat na „garážkovku postavenou na jednom člověku“ a couvne, protože to riziko cítí dřív než dodavatel. Uvnitř firmy to vypadá stejně, jen to nikdo neřekne nahlas.

Jindy je to obráceně. Věc nedrží nikdo, protože o ní nikdo neví. Sto sedmdesát skillů nevzniklo proto, že by lidi makali, ale proto, že o sobě navzájem nevěděli. Ke každému z nich patří jedno jméno, jeho autora, a k žádnému druhé.

Jak k těm jménům dopsat druhé

Nepotřebujete na to nový tým ani nástroj, stačí tři rozhodnutí.

  • Jedno místo, kam se člověk podívá dřív, než začne stavět. Sdílené verzované repo tuhle logiku otočí. Git na to nejspíš máte. Co chybí, je dohoda, že se do něj kouká, a že tam nový skill patří dřív, než vznikne na lokálu.
  • Jednoho vlastníka obsahu. Někdo posoudí, co je nový skill a co sto sedmdesátá první verze téhož, a rozhodne, co se sloučí. Nestačí k tomu titul „AI enablement“ na vizitce, musí to být konkrétní člověk se jménem, který drží knowledge base a má právo říct „tohle už máme“.
  • Přemostění mezi byznysem a vývojem. U jednoho klienta to dělá člověk, který mluví s netechnickými lidmi a zároveň sám commituje. Náběh trvá půl roku až tři čtvrtě, než dokáže rozhodovat sám, bez vývojáře za zády. Není to zadarmo a není to hned.

První krok je menší než ta tři rozhodnutí. Vezměte ten papír a tenhle týden dejte aspoň jeden z těch tří řádků na místo, kam vidí zbytek týmu. Druhé jméno může vzniknout až tam.


Pohled za byznys – Jakub Štengl

Na tuhle závislost vám nikdo nepošle fakturu. Právě proto si ji skoro nikdo nepřevede na peníze, dokud není pozdě.

Dokud AI drží jeden člověk nebo jí nerozumí nikdo, nekupujete schopnost, ale závislost. Přenositelnost znalosti je aktivum, které nikdo neocení, dokud ten člověk nedá výpověď. Pak zjistíte, kolik z hodnoty firmy zrovna prošlo dveřmi. Spočítáte to snadno. Projděte, co všechno v příštích měsících nikdo nezvedne, nezmění a neopraví, protože jediný, kdo tomu rozuměl, sedí odteď jinde.

Zákazník to mimochodem umí odhadnout i za vás. Když ve výběrovém řízení uvidí řešení postavené na jednom člověku, couvne, protože to riziko cítí dřív než vy. Měřítko je jednoduché. Dokud produkt drží jeden člověk nebo jeden tým, nejste enterprise ready. Nemá to nic společného s velikostí firmy, jen s tím, jestli znalost přežije odchod toho, kdo ji má.

Pohled za technologie – Jakub Inger

Sto sedmdesát skillů na jednu věc není problém disciplíny, ale chybějícího sdíleného úložiště, protože každý si postavil vlastní a na ten cizí nikdy neviděl. Řešením je infrastruktura, tedy repo skillů a agentů jako kód, verzované, prohledatelné a s pull requestem, který někdo projde stejně jako běžnou změnu a duplicitu zavře odkazem na to, co už existuje. Bez té mechaniky je repo jen další místo, kde se hromadí nepořádek.

Sdílet článek